Téma

David Vrba: Schopnost inovace máme v genofondu. Jen se nesmíme bát!

17.10.2014 Petr Šídlo 1 komentářů

David Vrba kromě toho, že vede lokální pobočku 3M, založil veřejně prospěšnou společnost Česká inovace (ČIN) a jejím prostřednictvím se snaží, aby celá Česká republika hrála první inovační ligu. David hledá cesty ke zvyšování inovační kultury třeba tím, že ukazuje dobré příklady, dokazuje, že inovovat lze – od malých rodinných firem až po velké banky. Jak si v inovacích stojíme? Proč se o inovacích nemluví víc? Je tam nějaká role státu? V čem jsme dobří? Kde se naopak musíme zlepšit? V rozhovoru se dozvíte, jak se na inovace dívá odcházející generální ředitel české pobočky 3M, jedné z nejinovativnějších průmyslových firem. Dnes David řídí obchodně-marketingové aktivity v regionu CEE, kde i nadále šíří myšlenku inovačního leadershipu.

Davide, co je ČIN a proč jsi něco takového inicioval?
Potkali jsme se s pár lidmi asi před pěti lety a shodli jsme se tom, že se u nás ohledně inovací nic neděje, o ničem se nemluví. Přitom inovace jsou pro zemi, jako jsme my, klíčové, ale přesto se o nich málo mluví a málo ví. Tak jsme se do toho vrhli, dokonce tam snad prvně padlo, že bychom mohli udělat soutěž. Nakonec z toho vykrystalizovalo něco, co směřuje ke zvyšování inovační kultury v České republice. Jak se všechno musíme učit, tak ani inovace nejsou výjimkou. To znamená zvyšovat inovační kulturu, ukazovat na dobrých příkladech, že to jde, a také že to jde kdekoliv, od bank přes malé rodinné firmy až po instituce. Prostě hledat služby nebo výrobky s přidanou hodnotou, které nás odlišují.

Jak je na tom Česká republika s inovacemi v porovnání s ostatními zeměmi v Evropě, na světě?
Jsou různé statistiky. Někde dopadáme lépe, někde hůře. Hodně ukazatelů je vázaných na konkurenceschopnost, ale ta nám neřekne vše, protože jen asi tři z dvanácti pilířů konkurenceschopnosti se týkají inovativnosti.

Osobně si ale nemyslím, že jsme na tom špatně. Český člověk byl vždycky relativně podnikavý a kreativní. Vidím to v naší firmě, i když se bavím s šéfy jiných firem. Nechybí nám tedy dostatek kreativity. Co nám chybí, je občas kousek německého ducha, dotáhnout věci do konce. Spousta nápadů tedy není zrealizována.

Bohužel jsem se pořád nedobral kvalitních statistik, které by byly schopny srovnat jablko s jablky, prostě jak jsme na tom v této oblasti s jinými zeměmi. Trápí mě hlavně relativně malý počet studentů a lidí, kteří jsou ochotni podnikat. Právě při podnikání si svoji tvořivost a inovativnost vyzkoušejí nejlépe. V korporacích svoji schopnost inovovat moc nezvýší, i když se tam mohou spoustu věcí naučit.

V korporacích se tedy lidé schopnosti inovovat nenaučí?
Čím víc firmy utahují kohoutky, tím víc z nich odcházejí inovativně smýšlející lidé s přesahem. A těch, co to chodí jen odsedět, je tam pak víc a udrží se tam. O to těžší je pak cokoli změnit. Typickou odpovědí potom je: „Vždyť to tak děláme roky, tak to přece musí být správné...“ Všechna nařízení, směrnice a pravidla, která mají podpořit efektivní chod firmy, vlastně přispějí k její brutální neefektivnosti. Lidé už pak raději s ničím novým nepřijdou, protože před sebou vidí všechny ty bariéry a vědí, že nutně narazí. Ale vezmi si, jakou musí mít ty firmy sílu, když stále ještě přežívají. Ta síla musí být obrovská.

Co by tedy pomohlo?
Věřím na roli školství, i když vím, že je to hodně dlouhá cesta. Věřím, a existuje k tomu i spousta statistik, že to všechno začíná už ve školkách, kdy se vytváří podvědomí. Je to tedy o systému školství na všech úrovních, nejen o vysokých školách. Zapotřebí je rozvoj obou hemisfér. Sir Robinson ve svém kultovním TED videu říká, že „školy vytloukají kreativitu z lidí”, a mělo by to být obráceně. Když člověk vyjde ze školy a už není kreativní, tak je něco špatně.

Druhá věc, kterou vnímám jako problematickou, je prostředí, ve kterém žijeme: firmy si samy vytvářejí vlastní omezení, směrnice a normy, které kreativitu – jako základní předpoklad pro inovaci – omezují, mnohdy až ubíjejí. A to se děje všude, nejen v České republice.

Co by tomu pomohlo dalšího, fakt nevím. My z pohledu České inovace budeme pokračovat v tom, co děláme, protože jsme na pár opravdu dobrých příkladech viděli, že to pomáhá. Vůbec nám nevadí, že vznikají podobné projekty. Naopak, čím víc jich bude, tím větší bude změnový proces.

Čím konkrétně chce ČIN přispívat?
Stále se bavíme o tom, jestli nepřijdeme s něčím lepším, než děláme teď. Ale pořád zůstáváme u toho, s čím jsme přišli na začátku. Tedy u zvyšování inovační gramotnosti. Čím víc lidí infikujeme myšlenkou, že inovovat jde kdekoli – v malé i velké firmě, v korporaci či rodinném podniku – a že inovace nejsou pouze technologie, tím lépe. Ano, technologie a jejich propojování jsou strašně důležité, ale není tam rovnítko technologie = inovace.

Začátkem každého změnového procesu je zvýšení bolesti a povědomí o tom, že něco není v pořádku. Tady právě jsme. Druhým krokem je získání dalších změnových agentů, což se nám postupně daří. Jde o změnový proces a my k němu chceme přispět tím, že poukazujeme na problémy, dovážíme dobré řečníky, necháme mluvit kvalitní české inovátory. Možná se to může zdát málo, já si ale myslím, že je to zapotřebí a je to správná věc.

Můžeš k tomu prosím uvést nějaké příklady?
Přednášky na univerzitách, akce v regionech, na míru ušitá podpora inovátorům s pomocí našich partnerů…

Měl by v rozvoji inovací hrát nějakou roli stát?
Je to už docela omleté téma a v podstatě existují dva pohledy. Například v USA vznikla spousta převratných inovací za podpory státu. Nevím, jestli na to náš stát má. Stát by měl hlavně podporovat správné oblasti, kde jsme schopni se zviditelnit a odlišit.

Druhá věc je nepřekážet, tedy z pohledu směrnic a nařízení. To je momentálně klíčové.

Pokud vnímám školství jako součást státu, tak je to rovněž jeho klíčová role, mít školství na lepší úrovni. Hlavně ale nepřekážet.

Máš nějaký příklad toho překážení? Co konkrétně tím myslíš?
Mluví se o složitosti podnikání, zakládání a ukončování firem. Vzhledem k tomu, že nejsem podnikatel, tak to nemůžu osobně potvrdit nebo vyvrátit. Jde ale také o složitost účetnictví, daňových zákonů, nestabilitu prostředí, např. neustále se měnící DPH. To vše jsou věci, které člověku spíše říkají: nechoď podnikat. Myslím si, že by měl být zjednodušený vstup pro mladé podnikatele, pro lidi, kteří vycházejí z vysokých škol. Tam bych rád viděl nějaké impulzy pro podporu podnikání.

V čem jsme skvělí nebo možná jedineční? Můžeme pořád ještě mluvit o zlatých českých ručičkách?
Já myslím, že ano. Opravdu jsme stále vnímáni jako lidi, kteří mají schopnosti a tendenci dělat věci jinak. Máme jeden z největších atributů inovátorů, říká se tomu „challenging the status quo“, nevím jak to lépe nazvat česky. V prostředí, kde se vyskytuji, se říká, že Češi musí mít pořád něco extra, že pořád musíme vymýšlet něco nového. To mi připadá jako docela unikátní. Bořkostavitelství, schopnost vyřešit problém nějakou jinou cestou, se s tím taky propojuje. Opravdu to v našem genofondu máme, možná to jen právě díky tomu složitému prostředí nejsme schopni vytěžit. Když si vzpomeneme na první republiku, tak jsme v těchto oblastech byli špičky, takže to v nás pořád někde je. Z tohoto pohledu to tedy vidím pozitivně.

V čem naopak máme příležitost se zlepšit?
V exekuci – nebát se do něčeho jít. A taky se nebát neúspěchu. To nám podle mě pořád brání posunout se dál. Taky je u nás stále škaredě vnímáno slovo „podnikatel”. Pojďme s tou image něco udělat, protože to pořád není chápáno jako správná cesta dopředu. Na rozdíl třeba od Izraele, kde to je přesně obráceně. Snem každého tamějšího studenta je vytvořit firmu, kterou potom prodá Američanům.

Myslíš si, že tento postoj panuje v celé naší republice?
Ano, je to na úrovni celého státu, je to náš postoj. Ale věřím, že se to může změnit, pokud budeme dlouhodobě posouvat naši zemi tímto směrem. Je to nastavením našeho myšlení. A v tom může hrát roli i stát jako takový. Existuje studie, kde je jasně prokázána vazba mezi inovativností státu a zbytku země. Čím je inovativnější stát, tím je potom inovativnější i zbytek země. Je tam jistá korelace. Klasickým příkladem je Finsko – malý, inovativní stát, který někdy využívá technologie dřív než podnikatelská sféra. Celá Skandinávie by pro nás mohla být vzorem. Vnímám nás jako Skandinávce východní Evropy. Běžně využíváme selského rozumu, a tento přístup je hodně podobný Skandinávcům. Oni řeknou, co si myslí – a co si myslí, to dělají, a to je posouvá dopředu.

Co můžeme udělat pro to, abychom se stali takovou středoevropskou Skandinávií? Lze udělat něco na systémové úrovni?
No, asi se nám nepodaří změnit politickou situaci a rozložení politických sil. Kdekoli to dobře funguje, tak je to postaveno na trojúhelníku stát – vysoké školy – podnikatelská sféra. My jsme ta třetí část – podnikatelská sféra, takže to můžeme posílit v ní. Já nemám ani nic proti podnikatelům v politice, nemusí to být a priori špatná věc. Může to být určitá cesta, protože podnikatelské návyky v politice mohou posunout stát. Dobrým příkladem je Kiska na Slovensku. Pak jsou sice případy typu Berlusconi, ale nemusí to být vždycky tak zlé. Vidím, že třeba na ministerstvu školství se dějí rozumné věci, otáčí se to správným směrem, ale bude to chvíli trvat, než uvidíme dopad, a ještě déle, než uvidíme výsledky.

Mimochodem, největší problém nás Čechů je zřejmě pesimismus. V jednom výzkumu jsme společně s Maďary a Řeky vyšli jako národy, které mají nejméně rády změnu. Mají strach z neznámého, z neočekávaného. My se raději stahujeme do ulit a už dopředu vidíme, že všechno dopadne špatně, což znamená, že se nám pak do změn nechce. Když tu byl Andrew Grant, tak říkal, že v žádné zemi mu deset lidí z deseti na otázku, co je blokem rozvoje kreativity, neřeklo, že pesimismus. Prý to nezažil nikde jinde, a to přednášel po celém světě.

Kde vidíš největší příležitosti pro následující rok a jaké jsou tvé osobní plány?
Otočit firmu trvá dva roky a otočit zemi trvá minimálně deset let. Za dva roky se dá změnit kultura firmy, posílit hodnoty v ní. V případě státu je dosažení stability, opakování a posilování stejných věcí, aby se země někam posunula, běh minimálně na deset let. Proto si skoro neumím představit, že se v kontextu této logiky dá mluvit o roce, co by se mělo udělat za rok.

Z našich osobních pozic to znamená dělat těch věcí víc, dělat je líp a hlasitěji. A také zapojit víc a víc lidí. U změnových procesů je to běžné – bude ještě nějakou dobu trvat, než se dostaneme k bodu zlomu, kde už to jde samospádem. Tam zdaleka ještě nejsme. Prostě musíme dělat víc a lépe toho, co už děláme.

A jaké jsou tvé osobní plány pro příští rok?
Chceme mít lepší festival české inovace. Lepší výsledky soutěže. Víc aktivit v regionech na dané téma s přednášejícími, se subjekty a metodologiemi. Určitě chceme zase přivést dobré spíkry, jak domácí, tak zahraniční…To je to málo, čím se budeme snažit přispět.

Davide, díky za rozhovor a přejeme tobě i nám všem, aby se inovační vlna už brzy přehoupla tím správným směrem.

foto: Petr Šídlo